Budínská cesta

Nedávno obnovená Doksanská cesta, spojující Roudnici nad Labem s Doksany, je jednou z několika starých cest, jejichž kořeny sahají třeba až do raného středověku. Podobně jako Doksanská jsou takové cesty skryté v polních cestách nebo lesních pěšinách, někdy však již nejsou znatelné a bez pomoci lidských rukou vymizí z života obyvatel úplně. Toto však není případ cesty Budínské. Ačkoliv může být název zavádějící, opravdu se jedná o spojení Roudnice s nedalekou Budyní nad Ohří, jejíž název v lidové formě převzaly i například oficiální mapové podklady. 

Počátky této cesty, alespoň té do dnešní doby zachovalé souvisí zřejmě až se vznikem vrcholně středověkého města Budyně ve 13. století. Přímočaré spojení opouštělo město Pražskou bránou, u které se hned jihovýchodním směrem odpoutala cesta do Prahy. Ještě několik set metrů postupovala společnou trasu s cestou do Píst a Doksan, aby se od ní v místech křížku (U Božího syna) odpoutala a pokračovala přímo na západ do Nížeboh (kolem sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice). Původní mírně zvlněná trasa, je dnes narovnána moderní silnicí. Cesta nesměřovala do středu obce, procházela po jihovýchodním okraji mezi vsí a pozdějším hřbitovem, kde byl v letech 1877–79 postaven novorenesanční kostel sv. Martina. Dále pokračovala na Podlusky, tehdy ještě samostatné vsi, která však v době vzniku této cesty představovala pravděpodobně jen rozptýlené zemědělské sídliště rozložené při potoku Čepeli, čemuž napovídá ještě v 19. století zachycený neuspořádaný tvar obce. Mezi Nížebohy a Podlusky překonávala cesta nejvyšší bod své trasy a její velké zahloubení se přeneslo i do pojmenování této části katastru Dušníků - Nad hlubokou Budínskou cestou (tento výrazný útvar zmizel spolu s přeměnou cesty v asfaltovou silnici). Pravděpodobným reliktem Budínské cesty tak může být terénní zářez, na pravé straně se oddělující od silnice při vjezdu do Podlusk a pokračující po jižním okraji vsi k brodu přes potok. Další trasa cesty je již plně začleněna do urbanismu města Roudnice nad Labem v podobě Hornické ulice. U kapličky sv. Václava se od její přímé trasy k brodu přes Labe, procházející pozdějším Židovským městem oddělila část, směřující dnešní alejí 17. listopadu do tehdejšího středověkého města.

Cestu používali obyčejní lidé putující do mezi Roudnicí a Budyní, z historických zpráv se můžeme dozvědět i několik bližších detailů. Tak třeba z listiny vydané 22. 4 . 1381 víme, že král Václav IV. povolil měšťanům Budyňským obchodovat se dvěma vozy naloženými zbožím s městem Žitavou. Naložené vozy v této době bezpečně překonaly řeku v podstatě pouze po kamenném mostě v Roudnici, proto snadno odvodíme, že tito obchodníci putovali právě po popisované cestě. Významnější událost však cesta zaznamenala již na počátku 14. století. Na podzim roku 1310 vstoupil do Čech nový král Jan Lucemburský a prastarou cestou sledující z povzdálí Ohři dorazil na konci října do Budyně. Protože sbíral v zemi vojsko proti vládnoucímu Jindřichu Korutanskému, vyzval své stoupence v okolí, aby se připojili k jeho vojsku. Mezi těmi, kdo výzvu uposlechl, byl i pražský biskup Jan z Dražic, sídlící na nedaleké Roudnici. Vojenská posádka jím vyslaná přibyla do Budyně právě touto cestou. Posílené vojsko se pak směrem na brod přes Vltavu v Ouholicích odebralo ke Kutné Hoře.

P. Nový

Za velmi zajímavý článek děkujeme Mgr. Petru Novému ze Středočeského muzea v Roztokách.