A jak se na konci června ukázalo, také hlavním „dovozcem“ fundovaných informací, stejně jako podněcovatelem diskuse o této složité otázce. Pozvání pořadatelů přijalo a s příspěvkem vystoupilo několik hostů s různorodým vztahem k historické průmyslové architektuře: architekt-specialista na industriální památky, architekti-majitelé zchátralého venkovského pivovaru, a konečně architektka-zástupkyně  zástupkyně občanského úsilí o záchranu středočeského barokního pivovaru. Setkání završila velká diskuse.

Vize zrekonstruovaného pivovaru: jakým způsobem a k čemu

Dosud však neexistovala žádná pilotní architektonická studie, která by naznačila, jakým způsobem by se stavba mohla rekonstruovat a samozřejmě i využívat. Z podnětu občanského sdružení Esprit vznikla první taková studie, jejímž autorem je mladý roudnický architekt Petr Janoš, absolvent Technické univerzity v Liberci. Jeho studie, poprvé veřejně představená na sobotním setkání v Galerii, si klade za cíl rekonstruovat citlivě barokní hmotu stavby a zároveň ji dovést k přeměně (konverzi) na něco, co bychom mohli nazvat živým nebo městotvorným zařízením. Celkem pět nadzemních podlaží by naplnila inteligentní komerční část (tržnice s ovocem a zeleninou, obchod s potravinami, restaurace), a dále funkce, která vzhledem k historii budovy pouhé komerční využití jednoznačně přesahuje, a sice zřízení (mini)pivovaru. Vedle toho konverze počítá s ubytováním pro turisty a návštěvníky města („něco mezi hotelem a hostelem“). Společenskou funkci naplňují ateliérové prostory, určené pro pořádání workshopů a podobně, a především velký multifunkční kulturní sál.   

Studie připomněla staré slabiny města Roudnice, spočívající například v absenci prostoru, který by byl skutečně reprezentativním víceúčelovým sálem s adekvátním zázemím. Podobně je město na tom třeba právě s ubytovacími kapacitami.

K vizi architekta Janoše se velice podnětně vyjádřil prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger z Fakulty stavební ČVUT v Praze, který varoval před despektem k těm částem nebo prvkům stavby, jež pocházejí z 19. století. Jeho vstup připomněl, že kvality architektury „dlouhého“ devatenáctého století jsou už pevně zapsané do (nejen) evropského dějepisu umění, stejně jako to, že právě v případě pivovarů na území České republiky se jedná v podstatě o jednu ze dvou klíčových etap jejich historie.

Pokud jde o architektonické kvality nebo úskalí předložené studie, žádná další reakce z přítomného pléna už nezazněla.

Kontext

Následující příspěvek prof. Tomáše Šenbergra patřil podle mého názoru ke klíčovým přínosům celého setkání. Pro všechny účastníky bez ohledu na to, s jakými názory přišli. Bez alespoň rámcové znalosti kontextu naše představy do značné míry „plují na vodě“. V případě roudnického pivovaru do takového „povinného“ kontextu spadá povědomí o dějinách pivovarnictví a architektury pivovarů. A povědomí o tom, jak s nimi nakládají v jiných městech a obcích. Anebo úplně obecně: kam dnes vlastně dospělo nazírání na průmyslovou (industriální) architekturu?

Jak skvěle shrnul Tomáš Šenberger, je to právě „industriál“, který v posledních letech přitahuje obrovský zájem po celé Evropě, Českou republiku nevyjímaje. Nejde přitom o povrchní nebo chvilkový módní trend. Zájem a péče o tento typ architektury vychází z kořenů daleko hlubších – z objevení významu, kvality i krásy v něčem, co ještě před časem z různých důvodů unikalo naší pozornosti.

Ať už tedy sledujeme zájem ze strany historiků umění, památkářů a architektů, nebo obdobně raketový a hlavně životadárný vzestup zájmu ze strany laické veřejnosti, despekt k industriálním památkám je dnes stěží obhajitelný.

Možnosti volby

Tomáš Šenberger však do Roudnice zavítal ne jako aktivista, ale jako znalec onoho důležitého kontextu. Jeho výstup proto sestával z objektivních informací a dokumentace na téma péče o industriální architekturu v praxi. Potvrdil bohužel, že v Čechách je stále ještě rozšířená cesta nezájmu nebo přímo destrukce: můžeme čekat, až objekt spadne, můžeme mu rozbít střechu nebo jej nechat vyhořet, můžeme ho zbourat, můžeme pro něj určit tupý způsob využití. Vydáme-li se opačnou cestou, nečekají nás zrekonstruované prázdné budovy, ale budovy naplněné adekvátním účelem, budovy fungující a nezřídka přímo prosperující. Příspěvek pr pr p of. Šenbergera představil celou škálu podob pivovarů, jejich současného stavu a využití, zkrátka kvalit, úspěchů i zmaření a laxnosti, které se točí kolem pivovarů v České republice. Vzhledem k tomu, že Roudnice zatím představuje onen zmar, stojí za to připomenout pozitiva nebo přímo perly mezi českými pivovary, k nimž bezesporu náleží Třeboň (nic více a nic méně než po staletí fungující perfektní pivovar), Český Krumlov (galerie a centrum výtvarného umění – Egon Schiele Art Centrum), Litomyšl (ano, ten, kde se narodil Bedřich Smetana), Dalešice (ano, ještě nedávno zdevastovaný pivovar Menzelových Postřižin), Kostelec nad Černými Lesy (obdivuhodný výsledek úsilí a erudice nadšenců a znalců z Dej Bůh štěstí, s.r.o.), Hradec Králové (exkluzivní sídlo Krajského úřadu i galerie) nebo třeba Praha-Holešovice (komplex kancelářských a obchodních ploch).

Mimochodem jak upozornil Tomáš Šenberger, některé z těchto staveb byly v daleko žalostnějším stavu, než v jakém se dnes nachází roudnický pivovar. U některých byla míra destrukce, a tedy i ztráta autenticity, značná. Přesto dokazují, že jejich záchrana měla smysl. Což je cenné pro Roudnici, jejíž pivovar zasáhla bolestná ztráta už před první polovinou 19. století, kdy stavba přišla o dvě boční křídla. Před několika měsíci potom o cenný monumentální krov. Má tedy ještě smysl zařadit jej zpět na mapu industriální architektury v Čechách? Podle uvedených zkušeností a výsledků jednoznačně ano.

Mezi destrukcí a záchranou

A existují lidé, kteří zchátralý pivovar dokonce vyhledávají. Architekt Pavel Prouza a projektant Jan Pustějovský, mladí autoři dalšího příspěvku na setkání v Galerii moderního umění, se rozhodli najít objekt v žalostném stavu a coby jedinečnou industriální památku ho zachránit před úplnou destrukcí. Tak se stalo, že jejich pražská architektonická kancelář koupila pivovar v Lobči na okraji CHKO Kokořínsko, aby ho začala oživovat a vracet mu jeho poslední podobu („malý venkovský pivovárek konce 19. století“). Architekti-majitelé (a zároveň představitelé občanského sdružení Pivovar Lobeč) předestřeli, bez čeho se takový počin neobejde: bez entusiasmu, bez vize o náplni, bez architektonické studie a – finančních prostředků. Oněch v ideálním případě 60–100 mil. Kč nemají a musejí je shánět jiným způsobem. Také proto byla jejich prezentace, naznačující i možnosti spolufinancování a dotačních programů na obnovu starého pivovaru, velmi přínosná.

Buštěhrad sobě

V pestré skladbě pozvaných hostů nechyběl zástupce občanského úsilí o záchranu průmyslové architektury. Byla jím Ing. arch. Daniela Javorčeková za občanské sdružení ″Buštěhrad sobě″. Také ve středočeském Buštěhradě mají vzácný pivovar, jehož podobu v období baroka formoval – současně s místním zámkem – významný architekt. A podobností v situaci kolem buštěhradského pivovaru s pivovarem roudnickým je více.

Poslední pivo se v Buštěhradu vyexpedovalo v září roku 1967. Počátkem devadesátých let pivovar získala v aukci firma Level a dlouho jej využívala jako sklad. Nakonec se rozhodla postavit v areálu několikapodlažní bytovky s podzemními garážemi. Požádala o demolici barokního (v jádru ale ještě o pár století staršího) pivovaru s tím, že je v havarijním stavu. To však není pravda. Stavba byla donedávna využívaná a střechy, obvyklý problém číslo jedna, jsou udržované. Proti chystané demolici se zvedla nevole, která vyústila v plné nasazení občanského sdružení a ve spuštění petiční podpisové akce. A v hledání praktického řešení nastalé situace: občanská aktivita společně s osvíceným vedením obce a ve spolupráci s Fakultou architektury CVUT v Praze přišla s nabídkou, že vlastníku zdarma dodá architektonické studie pro revitalizaci pivovaru. Ty vzejdou z výsledků studentské soutěže, vyhlášené na Ústavu památkové péče FA ČVUT hned na začátku prvního semestru, v září.

Diskuse

Následující diskuse jen těžko mohla být vlažná. V auditoriu se rozproudila debata naopak velice živá, ne-li vzrušená. Odehrávala se však výhradně v režii Roudničanů, neboť hosté do ní v podstatě nezasahovali.

Velkou roli sehrála přítomnost zástupce vedení a člena rady města, pana místostarosty Ing. Luboše Matka, který byl ochoten přijít a zúčastnit se velké závěrečné diskuse. Díky tomu se lidé mohli ptát u důležitého zdroje informací, neboť v březnu letošního roku došlo k fatálnímu kroku, když byly demolovány (rozřezány) krovy roudnického pivovaru, údajně z bezpečnostních důvodů. Státem chráněná prohlášená kulturní památka přišla o třípodlažní půdní prostory a pochopitelně o základní předpoklad přežití každé stavby – o zastřešení. Ať A Ať A už byl výsledek jakýkoli, beseda bez zástupce Města by byla neúplná.

Bohužel chyběl hlas pracovníků Stavebního od o  boru, úřadu, jenž ústně nařídil krovy demontovat a který, jak připomněl pan místostarosta, je na rozhodnutí vedení města ze zákona zcela nezávislý. Nezazněl ani hlas městského architekta, neboť jediná jeho poznámka směřovala k tomu, že v Roudnici se nyní o architektuře vyjadřuje „každý trouba“.

A konečně chyběl sám vlastník pivovaru, John Bailey, jehož nedostatečná péče nezabránila špatnému až havarijnímu stavu pivovaru.

V tu dobu už ale byly k dispozici důležité opoziční posudky a reakce na rozhodnutí roudnického Stavebního úřadu. Ing. Jan Vinař, významný odborník na rekonstrukce památek a specialista na krovové konstrukce konstatoval, že akutní rozhodnutí Stavebního úřadu bylo vydáno na základě nedostatečně kvalifikovaného posouzení. „Kromě toho stavební úřad svým rozhodnutím nezajistil bezpečnost, protože havarijní stav narušeného zdiva římsy a okenních nadpraží dále trvá.“ PhDr. Petr Hrubý, odborný náměstek ústeckého pracoviště Národního památkového ústavu, na začátku června požádal Městský úřad neprodleně o zajištění nutných zabezpečovacích prací na objektu.

„Vysoké“ a „nízké“ v kultuře

Debata pokračovala v kuloárech Galerie moderního umění, jejichž epicentrem se stalo čepované (!) pivo ve foyer. Šlo o názornou ukázku toho, že oddělování „vysoké“ a „nízké“ kultury je někdy na škodu, a v případě pivovarnictví přímo nemožné. Evokaci roudnické pivovarnické tradice umocňovalo několik hmotných „relikvií“, zachráněných z opuštěného pivovaru lokálpatriotem Pavlem Trávníčkem. Pro případné rozpaky nad pojmem pivovarnické kultury (a zájmem o její dvoj- a trojrozměrné pozůstatky) dodejme, že před dvěma lety se obdobného tématu chopilo Muzeum hlavního města Prahy, mapující pro změnu kulturu kavárenskou, a to s nemalými odbornými výsledky i zájmem „obyčejných“ návštěvníků. Vyvracet rozpaky nad „nízkou“ architekturou (pivovar? továrna? benzinová pumpa? letiště?) by dnes už zřejmě bylo nošením dříví do lesa.

Co jsme si zbořili v Roudnici na konci roku 2009

Ani tím výčet doprovodných akcí k červnovému setkání nekončí. Roudnická Galerie moderního umění si vypůjčila a přivezla výstavu, připravenou špičkovým pracovištěm, jež se specializuje na industriální architekturu – Výzkumným centrem průmyslového dědictví Fakulty architektury ČVUT v Praze. Výstava vznikla v rámci 5. Mezinárodního bienále Industriální stopy 2009. Po Praze a Kladně-Vinařicích byla tedy uvedena také v Roudnici nad Labem, když se na dva týdny (26. 6.–11. 7.) stala ozdobou a hlavně důležitým zdrojem informací ve foyer Galerie. Tématem výstavy bylo to, „Co jsme si zbořili“, rozuměj bilance průmyslové architektury, zbořené v České republice za posledních deset let. S neradostným dodatkem deseti dalších bezprostředně ohrožených staveb. Bohužel ani v  v  tomto dodatku Roudnice nechyběla: v roce vzniku výstavy (2009) se na seznam nejohroženějších staveb dostala i roudnická továrna na obráběcí stroje a slévárna Franz Eisenschimmel a spol. v Pracnerově ulici. Tedy areál z roku 1905, tvořený (mimo jiné) trojlodními halami s krásnými průčelími ve stylu na pomezí historismu a secese. V letošním roce už bohužel neplatí ani tato informace. V prosinci roku 2009 byla roudnická továrna v podstatě bez povšimnutí zbořena.

Přítěž, nebo příležitost?

Nicméně nyní je roudnický pivovar bez krovu i bez střechy a úkolem číslo jedna, jak zdůrazňuje hlava občanského sdružení Esprit ak. mal. Jiří Brodský společně s památkáři, je zastřešení a zajištění chátrající stavby. Už na konci května vydalo Město Roudnice nad Labem tiskovou zprávu, v níž mimo jiné stojí tato slova místostarosty Ing. Luboše Matka: „Pokud [roudničtí patrioti] přijdou s reálnou vizí záchrany této památky, jsem si jist, že je v jejich úsilí podpoříme.“  Na setkání v Galerii moderního umění jedna taková vize byla předložena (architektonická studie Ing. arch. Petra Janoše) a pro lepší orientaci byla zasazena do celkového kontextu otázky péče o průmyslovou architekturu. O to se postarali představitelé občanského hnutí Esprit, hostitelská Galerie moderního umění, a hlavně přednášející hosté.

P. S.

Dva dny po sobotní akci v roudnické Galerii moderního umění se autorka tohoto článku shodou okolností zúčastnila diskuse s občany, kterou kvůli obnově architektury svolala radnice západočeských Rokycan. V Rokycanech nemají barokní pivovar v ohrožení. Radnice „jen“ reagovala na myšlenku obnovit funkcionalistickou restauraci na městském koupališti od architekta F. A. Libry z počátku třicátých let 20. století. Stavba však v době normalizace zanikla. To znamená, že na pořadu dne bylo jednání o replice dnes neexistující architektury. Ať už bude výsledek těchto úvah jakýkoli, už to, že se městská reprezentace může vážně zajímat o historickou (respektive moderní) architekturu a vůbec uvažovat o něčem tak „druhoplánovém“ jako je obnova neexistující stavby, a také je sama iniciátorem diskuse s občany, zkrátka to vše nás může naplňovat různými pocity. Vedle uznání a závisti ale snad i optimismem.

Andrea Turjanicová

Autorka je kurátorkou sbírek Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem

01 Plakát-pozvánka na prezentaci v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem.

02 Pohled do auditoria během prezentace v Galerii moderního umění. Foto: Olga Tykvartová

03 Prof. ing. arch. Tomáš Šenberger z Fakulty stavební ČVUT v Praze při přednášce v Galerii moderního umění. Foto: Jan Potůček

04 Trojlodní klenutý sál sladovny v přízemí roudnického pivovaru. Foto: Pavel Zídek, 25. 6. 2010

05 Pohled do dvoupodlažního dvoulodního prostoru kvasíren a varen, inovovaných ve třicátých letech 20. století. Foto: Pavel Zídek, 25. 6. 2010

06 Ing. Jan Pustějovský představuje plánovanou rekonstrukci pivovaru v Lobči na okraji CHKO Kokořínsko. Foto: Olga Tykvartová

07 Výstava Co jsme si zbořili..., vypůjčená z Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna, instalovaná od 26. 6. do 11. 7. ve foyer Galerie moderního umění. Foto: Olga Tykvartová

08 Závěrečná diskuse auditoria. Foto: Olga Tykvartová

09 Představitelé občanského hnutí Esprit a autoři petice za záchranu roudnického pivovaru, PhDr. Miroslava Hlaváčková a ak. mal. Jiří Brodský. Vpravo ředitelka Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem PhDr. Alena Potůčková. Foto: Jan Potůček

10 Debata v kuloárech (ve foyer) Galerie moderního umění. Foto: Olga Tykvartová

11 Před galerií. Foto: Olga Tykvartová

Text byl převzat z webu Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem www.galerieroudnice.cz