Počet obyvatel: 404
GPS lokalizace: 50° 28‘ 35.546“ N, 14° 13‘ 48.201“ E
Nadmořská výška: 151 m n. m.

Stručná historie obce

Obec Libotenice leží na pobřežním okraji terezínské kotliny v jihovýchodním cípu Trávčického lesa na silnici kopírující levý břeh řeky Labe mezi Roudnici n. L. a Terezínem. První písemná zmínka o Libotenicích pochází z roku 1226. V konfi rmační listině potvrzuje Přemysl Otakar I. darování části obce „Lubothinicz“ s přívozem českým panovníkem Vladislavem II. kolem roku 1150 doksanskému klášteru. Přívoz mezi pravobřežními Libotenicemi a levobřežními Lounkami navazoval na významnou obchodní cestu – tzv. „lužickou stezku“ – spojující střední Čechy s Horní Lužicí. Připomeneme- li, že v Libotenicích byl zbudován již ve 12. století přístav doksanského kláštera s vlastními loděmi, který využíval privilegia daného výše uvedenými panovníky – bezcelní dovoz soli po Labi ze Saska – můžeme bez nadsázky tvrdit, že tato polabská obec patřila ve středověku k významným obchodním křižovatkám. Také poutníci ve velké míře využívali možnosti přívozu k přechodu přes řeku a již na sklonku 13. století zde stál farní kostel (zničený při častých povodních) sloužící i těmto poutníkům.

Obec Libotenice, nazývaná v dokumentech též „Libotejnice, Libotěnice“ či, jak jsme uvedli „Lubothinicz“, byla spravována doksanským klášterem a arcijáhenstvím resp. biskupstvím litoměřickým až do poloviny 19. století.

1. Celkový pohled na obec Libotenice z lounecké strany přívozu (dobová kolorovaná pohlednice z roku 1909. Vpravo je vidět budova školy, ve středu snímku vížku z kaple sv. Isidora.

2. Kostel sv. Kateřiny – barokní stavba postavená na místě bývalého farního a hřbitovního kostela z roku 1273. Tento kostel, patrně opravovaný ještě na konci 16. století, byl kvůli značnému poškození povodněmi v roce 1702 zbořen a na jeho místě litoměřickým stavitelem Oktavinem Broggiem (1670 - 1742) postaven kostel nový, zasvěcený v roce 1703 sv. Kateřině. Tato památka je od obce vzdálena asi 800 m severně směrem na Terezín v místě častými povodněmi zcela zničené a později zaniklé obce Chodžovice.

3. Kaple sv. Isidora z konce 18. století.

4. Budova základní školy. Stavba v duchu klasicismu pochází z roku 1820.

5. Památník obětem světových válek. Byl původně věnován 14 libotenickým obětem první světové války. Po roce 1945 byl doplněn textem připomínajícím osvobození naší vlasti z nacistické okupace.

6. Stálá expozice – galerie velikonočních kraslic.

TIP spolku Říp

Kraslice z Roudnicka (výňatek, upraveno)

(autor Jan Mareš - uveřejněno v Kulturním měsíčníku litoměřického okresu č. 3 v roce 1978)

…ing. Jan Škola vzpomíná: „Hodovačku jsme začínali u Marušky Zdobinské na Bezděkově a skončili v Račicích u Tůmů, kde mi Dáša, pozdější moje manželka, darovala husí vajíčko, které jsme celá parta obdivovali. Dáša, která se tehdy na hodovačku připravila do českého kroje s nadrchanými sukněmi se pochlubila svojí lidovou tvořivostí, jak ji to naučily její maminka s babičkou podle rodinné tradice Nejedlých z Račic.

Když jsem byla malá – vypráví Dáša Školová – byli jsme na návštěvě u strýce MUDr. Kozáka v Praze – Břevnově. Viděla jsem tam ve vitríně kraslice, které se mi líbily. Teta mi s velkým zaujetím vysvětlila, že to jsou přece velikonoční vajíčka ze sítí, jak je vyrábějí v Račicích a na Roudnicku v některých rodinách. A tak jsem chtěla aby mě maminka naučila nehtem vyškrabovat dužinu ze sítí a pokoušela se každoročně vlastní fantazií nalepováním dužiny a sametových stužek různých barev vytvářet na vajíčkách různé okrasy… Dělat „sejťová vajíčka“ je na Roudnicku velikonoční tradice stará 150 let, říká Růžena Brodská z Kyškovic č.p. 16, která je připravuje již 52 let (pozn. uveřejněno v roce 1978). Několik týdnů před velikonocemi sháněla děvčata jakýsi druh zelené kulaté trávy „sejtí“ – přírodopisně: sítina rybničná nebo rozkladitá. Nehodí se každá, kterou najdeme u vody. Musela být čistě bílá, patřičně hustá a poddajná, aby se dala tvarovat nelámala se. Zápalkou nebo nehtem se z ní vystrkala bílá dužina, která ve spojení se sametem a barevnými stužkami tvořila obal nalepený na vyfouknuté skořápce vajíčka. Za nákupem stužek se chodilo do Roudnice k Nerudovům a Dašovům v Arnoštově ulici. Když měla dívka všechny věci, jež potřebovala, rozdělala v misce nebo i jen na lžíci žitnou mouku s vodou, zvolila si barvu stužek a sametu a práce na vajíčku začala. Vzniklé lepidlo se nanášelo zápalkou. Záleželo na fantazii ženy, čím vším krasličky zdobila. Nejobvyklejší bylo jedno nebo dvě srdéčka, jindy jen ozdoba ze stužek. Z těch neudělal obvodový ovál, ouško a na horní a dolní straně „pufi nky, poušlátka“. Pravda, nedělávalo se jich v jedné rodině tolik jako třeba na Slovácku kraslic malovaných nebo škrabaných. Tvořilo se jen pro ty nejmilejší.

Nejvíce byl tento velikonoční zvyk rozšířen v Kyškovicích, Brzánkách, Vetlé, Račicích, Hněvicích, Záluží, Dobříni, Lounkách, čas od času někdy v Roudnici nebo jiných obcích. Ale meliorační práce na zamokřených pozemcích a regulační práce vodních toků pomalu, ale jistě vytlačily výskyt sítinu, která k růstu a kvalitě potřebuje mokrou půdu. A tak tento velikonoční zvyk z vesnic u Labe zaniká; pamětnic je dost, ale výrobků již málo. Kraslice jsou lidovým uměním, které doposud neutonulo v civilizační povodni a je jen škoda, že na Roudnicku je nedostatek sítiny.…